Některé naše vnější rysy, se často spojují s rysy povahovými. Blonďaté vlasy jsou z pohádek, znakem křehkosti. Modré oči nositely roztomilosti, někde jsem dokonce četla, že

Právě jste přistáli v Praze. Utřete slzičky a welcome in your life. Něco takového my měli hlásit v letadle. I když vlastně ani nemuseli, řvalo mi

  Zlehka našlapuju. Nemám koho rušit, jsem sama. Sama ve velkém domě. Je tu ticho. Začíná se smrákat, ani racci venku už nekřičí, v krbu práská

Toulala jsem se nočním hotelem někde na hřebenech norských hor. Loučila se s jedním z mých domovů, vnímala vůni, noční chlad i osvěžující ticho. Procházela jsem

Mít v životě jistoty je vlastně docela fajn. Mojí jistotou je, že mám lodičky ke každým šatům, dost sklenic na víno a někde na vesnici i

Sedím na houpacím křesle. Zabalená v dece, pozoruju jak venku sněží na norské pláně a v hlavě si přehrávám scény z mého života v Praze. A

Ležím na posteli v cizím bytě, na sobě nemám nic, jen přikrývku. Je mi zima, bradavky stojí a jsou tvrdé jako kámen. Třesu se – zimou

Chtěla jsem vždycky umět kreslit. Nebo dokonce malovat. Chtěla jsem vždycky umět tančit. Nebo dokonce skládat hudbu. Chtěla jsem umět vyjádřit myšlenky a pocity, chtěla jsem

Každý kdo byl alespoň jednou na mém Twitteru, ví, co se mnou dělají vlaky. Když tohle píšu, tak zrovna v jednom sedím. To, co je tentokrát

Byl sobotní večer, venku fučel vítr a povlával mi se sukní. S vlasy tentokrát ne, svázala jsem si je do drdolu. To, aby bylo vidět nahá záda.